O různě starých či revolučních hrách často tvrdíme, že jsou otcem nebo matkou toho a toho žánru či nápadu – pokud bychom se i u Dungeon Mastera drželi tohoto kréda, musel by být označen „Kníže Praotec“. Poklekněte a skloňte své hlavy, přichází nejlepší z dungeonů, lord všech rpg a král propařených nocí. Přichází legendární Dungeon Master!

Dungeon Master. Tak tato dvě slova dokázala svého času přinutit spousty hráčů k neurotickým záškubům, hysterickým záchvatům či ke schoulení do klubíčka a mumlání nesrozumitelných slabik.. Ne, to schválně přeháním, ale neoddiskutovatelnou pravdou je, že Dungeon Master je nesmírně chytlavé rpg i dnes. Vyvstává tedy řečnická otázka, jak excelentní se hra musela jevit v dobách, kdy vyšla - a že už je to nějaký ten rok. Pojďme se tedy společně podívat na zoubek titulu, který jsem hrál (z počátku za účelem recenze, po několika minutách a pak i hodinách prostě proto, že mě chytila jako ocelová past na medvědy) i přes vědomí, že je starší než já sám.

Začnu příběhem spojeným s menší exkurzí do historie hráčstva. Snad se mi tak podaří vám nastínit atmosféru doby a styl tohoto díla právě jím. Aby se hra vměstnala na disketu, žádné intro ve stylu dnešních videí se bohužel nekoná, příběh byl popsán v manuálu. A tak se stalo, že v dobách, kdy byly hry drahé a originály jen těžko dostupné (výrazy jako warez nikomu nic neříkaly, hru jste si od někoho prostě půjčili nebo nakopírovali – myšlenka na to, že porušujeme zákon tehdy prostě nebyla ve všeobecném podvědomí), manuál vlastnilo jen pár vyvolených jedinců, z kterých pouze pár dobráků nějakým způsobem namnožilo ty důležité pasáže pro ostatní. Skutečný herní příběh buď člověk znal (a ten se vyprávěl mezi fandy často i v dost změněné podobě), nebo o něm neměl ani ponětí. Vy sám jste ve hře reprezentován coby duch učně mocného mága, jehož podstata se po nepříliš povedeném kouzelnickém experimentu (holt i mistr mág se někdy uřkne) rozerve na dvě části, přičemž se mu podaří zničit podstatnou část světa. Zlá část duše arcimága, pojmenována jako Chaos, se usídlila ve velkém podzemním komplexu, povolala si na pomoc pěknou řádku různorodých potvor a začala pustošit zbytky okolí. Vám nezbývá než využít pomoci té dobráčtější části magickou schizofrenií postiženého čaroděje a Chaose i jeho stvůry zneškodnit. Jako duch byste mu ale asi moc potíží kromě neklidného spaní nenadělali. Naštěstí je tu ale možnost, jak zloduchovi zatopit. V jednom z pater jeho podzemního útočiště si zřídil jakousi zvrácenou galerii – je jí velká místnost s pěknou řádkou do zrcadel zakletých hrdinů tehdejšího světa. Vy, vybaven mocí oživit až čtyři z těchto hrdinů nyní brouzdáte studenými chodbami a dumáte nad tím, koho vzít… Ve hře jsou dnes už typická povolání – svalnatý bojovník, moudrý kněz, mocný čaroděj a hbitý ninja (ten trochu vybočuje, přičemž ale po chvilce hraní přijdete na to, že je to jen klasický zloděj). Hra sama nabízí výběr z vícero hrdinů, pokud z nějakého důvodu chcete ženu bojovnici nebo čarodějku (nemůžu si pomoct, ale její ztvárnění zde mi připomíná cikánskou kartářku), máte jí mít, stejně jako nemusíte zůstávat jen u lidí. Na výběr jsou i jacísi ještěrovití humanoidi či trollové (ten zas vypadá spíše jako yetti) a tak podobně. Neplatí ani absolutní limit v tom, co která postava může a co ne. Jinými slovy pokud máte chuť, můžete s bojovníkem zkoušet smolit kouzla a mágem ho mezitím chránit, mlátíc kouzelnou holí do potvor před vámi jako klackem. Sám um vašich hrdinů se totiž rozšiřuje podle toho, jak moc danou vlastnost používají, takže se opravdu můžete promlátit s mágem do chvíle, kdy je z něj vlastně bojovník. Hra vám dokonce dává i možnost cvičit se v daných vlastnostech, takže když se vám nebude zdát, jak váš ninja hází hvězdicemi, jednoduše si stoupnete proti schodům a necháte ho je do nich vrhat, aby si procvičil zápěstí a koordinaci ruka-oko.

Jakmile jste se svou partou spokojeni, přichází ta pravá akce a vy se vrtnete do nižších pater, zatočit s nepřáteli a samotným Chaosem. To se vám ovšem jen tak nepovede, v hlubinách kobek číhají nepřátelé, kteří vás smetou, už když se protahují, takže si musíte najít ve spletitých chodbách adekvátní protivníky a na nich cvičit boj, dokud nebudete dostatečně silní. Všechno to ovšem limituje jeden problém. Vaši hrdinové jsou pořád jen lidé (ehm, popřípadě jiní tvorové) a musí jíst a pít stejně jako všichni ostatní (nemáte ani ponětí, jak po bitce s rudým drakem jednomu vyhládne), takže nejste hnáni kupředu ani tak touhou po krvi nepřátel, jako touhou po kusu klobásy a hltu vody. Nebuďte také naivní při sestupování do nižších pater dungeonu, může vás zabít i ve hrách tak banální věc, jako je světlo (vlastně jeho nedostatek, tedy tma). Ať už zakouzlíte magickou auru, propůjčující světelný kužel okolo vás, nebo si postaru zapálíte pochodeň, nic není nekonečné, obojí po nějaké době prostě zhasne. Pokud se tak stane uprostřed souboje, hrdinové umírají, pokud se tak stane uprostřed zapasťované chodby, hrdinové umírají a pokud se tak stane uprostřed klidné místnosti, ale vy si z nějakého důvodu nemůžete „rozsvítit“, vaše parta naráží do stěn a po čase umírá vyčerpáním. Stejně tak neočekávejte žádnou mapu, těm pravým rekům jí taky nikdo nemaloval a pokud o ní stojíte (drobná rada: Stojíte!!), musíte vzít kus pergamenu, knížku „Začínáme s kartografií“, husí brk s kalamářem a ve volných chvílích se s tím párat sami (v případě nedostatku hus a vydělaných kůži, doporučuji čtverečkovaný papír). Inu jak vidno, život dobrodruha není žádný med. Samotný boj probíhá pomocí akčních tlačítek, znázorňujících zbraň každého z hrdinů (zvolit můžete často i mezi bodnutím, seknutím a podobnými bojovými finesami), nebo můžete zkusit kouzlo. Vybrat ve spellbooku vhodné zaříkadlo a kliknutím ho poslat proti nepříteli by dovedl každý tupec. Vy jste ale velcí mágové, a tak musíte kouzlit pracně a stylově. Ve hře to probíhá tak, že se vám objeví tabulka s různými runami, kde každá něco představuje, a vy jejich vhodným smísením (tj. naťukáním za sebe) poskládáte kouzlo (pro příklad: esence ohně a znak pro křídla vyvolá ohnivou kouli). Zní to možná jednoduše, ale zkuste si to v reálném čase, kdy vás zleva omotává lepkavou sítí obří pavouk, zprava se napřahuje temný rytíř svým masivním mečem a zezadu vám ústup znemožnil párek zlomyslných krys. Navíc kombinace run si musíte vyzkoušet sami (ano, některé byly zapsány v onom slavném herním manuálu, ale ten dnes najít..), což hře dodává další kus do už tak dost monumentální atmosféry. Ač u starších her nepříliš rád zmiňuji grafiku, povinnost mi velí ji alespoň zmínit. Tedy, pokud jste právě dohráli Oblivion, čeká vás pěkný posun dozadu o pár let, ale grafika rozhodně není při hraní překážkou, na svou dobu byla neobyčejně kvalitní a zároveň i dnes má v sobě jistou dávku stylizace, na kterou si zvyknete a kostičkatý duch, náhle se vynořivší za vámi, vás vyděsí víc, než stovka monster ve vysokém rozlišení. Zkrátka Dungeon Mastera v jeho smrtonostném pochodu skrz vaší hráčskou mysl nezastaví vůbec nic.

Obvykle v posledním odstavci shrnu pár nejlepších vlastností hry, ale to jsem ve své podstatě dělal úplně celou recenzi, tudíž jen zavelím: „Nemeškejte a jdětě hrát, pán kobek vás již očekává!“

Autor: Razputin