V dnešním světě hráčství se slovo „shock“ skloňuje téměř neustále, ale spíše ve spojitosti s horkou novinkou na poli first-person stříleček, hrou Bioshock. Ne každý už ale ví, že tato hra je duchovním následovníkem (i když určitě ne přímým pokračováním) mnohem starší pecky, a to pravděpodobně nejlepší kyberpunkové hry, System Shock.

System Shock je jedna z her, na kterou se podle mého názoru v dnešní době hodně zapomíná, rozhodně však neprávem. Přinesl revoluci v mnoha oblastech, přišel s neokoukaným nápadem, skvělou grafikou a podle některých znalců dodnes nepřekonanou atmosférou. U té ještě chvíli zůstaneme, protože je zde nejdůležitějším prvkem, který tuto skvěle udělanou hru posunuje do síně slávy, dost možná na jeden z nejvyšších piedestalů. Na její dokonalosti se podílí několik do detailu dotažených aspektů. Prvním z nich je příběh. Ten vás uvede do světa System Shocku a přes všechno pokušení vám ho prostě nemohu vyzradit a připravit vás tak o nezapomenutelné zážitky při hraní hry, rozhodně však musím přiblížit začátek hry. Jste zvyklí, že se na startu vtělíte do postavy svalnatého mariňáka či mocného rytíře? Ne tak v System Shocku, zde jste mladým hráčem počítačových her a nadšeným hackerem, vyzáblou existencí bez budoucnosti, člověkem, jenž tráví dlouhé hodiny před blikající obrazovkou, přežívajícím na donáškové pizze. Jako každého hackera vás žene kupředu touha po nepoznaném a zakázaném, touha dostat se tam, kde nemáte co dělat. A tak se jednoho dne začnete nabourávat do systému megakorporace zvané Tri-Optimum, abyste získali přísně tajné informace o jejích vojenských projektech, chráněné vesmírné stanici Citadel a zabili další volné odpoledne. Stanici Citadel ale kontroluje a řídí počítačový supersystém zvaný SHODAN - nekonečně mocná umělá inteligence, pro kterou není vaše odhalení sebemenším problémem a která vás samozřejmě přesně podle protokolu ihned napráská policejním oddílům. Policejní komando překvapí hackera ještě doma v teplákách a s kávou u úst, načež ho nemilosrdně odvleče přímo na bitevní stanici Citadel. Řídící pracovník Edward ale místo okamžitého odsouzení za nedovolený přístup našeho hrdinu postaví před možnost volby: buď doživotní vězení, nebo práce pro stanici. Vyhlídka na celu dvakrát tři metry, jejíž jediné sociální zařízení je kbelík, ho přivede takřka k okamžitému rozhodnutí. A tak je vám voperován kybernetický implantát posilující a zjednodušující vaše umění manipulace s počítačovými systémy a po operaci jste uložen ke krátké regenerující hibernaci. Po probuzení se vám ale rozhodně začne vkrádat do hlavy pocit, že se něco ošklivě nepovedlo. Už jen proto, že ty krvavé skvrny na protější zdi nepůsobí zrovna přívětivě. Tady už se chopíte ovládání a začnete podnikat první krůčky po stanici. Další fragmenty příběhu získáváte čtením vzkazů a přehráváním záznamů zesnulých členů posádky, které naleznete různě roztroušené po liduprázdné lodi. Ano, dalším prvkem atmosféry je vaše nekonečná samota, tedy co se alespoň přátelských lidských bytostí týče, hned v jedné z prvních místností se vás pokusí rozsekat strážný robot a rozhodně není posledním plecháčem, jehož na svých toulkách lodními koridory potkáte. Jediný hlas (kromě záznamů posádky), který na mrtvolně tiché stanici uslyšíte, patří SHODAN. Ze začátku k vám bude mluvit s despektem a opovržením, ale jak časem sílíte a působíte ji daleko větší problémy (snad pro vás není přílišným překvapením, že je tím, kdo za všechno může a vy tím, kdo musí všechno zachránit), začne být mnohem vtíravější a časem vám dokonce zoufale nabízí spojenectví.

První, co tehdejší hráče ale dokonale udivilo hned po zapnutí hry, byla ale trochu jiná věc. System Shock přišel s revolucí ve světě grafiky a volnosti. Pryč byly náhodně roztroušené krabice v hranaté místnosti, které spolu s dveřmi a spínači dříve tvořili herní svět, pryč byla stejná textura pro všechna místa ve hře. Procházíte kosmickou lodí, která nabízí různě barevné chodby a variabilní prostředí (od strojovny po místnosti pro posádku). Nejste limitování „doomovským“ otáčením do stran a chůzí kupředu či vzad (v té době jediné možnosti pohybu), ale můžete se plynule rozhlížet kolem sebe, prohlédnout si strop nebo naopak dlaždičky pod sebou, vyklonit se zpoza rohu, menší překážky přeskočit a před nepřítelem se skrčit – co je dnes neodmyslitelným standardem, byla tehdy naprostá bomba (s čímž bohužel kráčí jedna nepříjemnost, ve hře je sice používaná myš, jenže ne dnešní typický „mouselook“, tedy plynulé otáčení se podle pohybu myši, což může z počátku překvapit – tento herní princip byl objeven až o něco později – ale zvyknout se na to dá). Grafika byla také na velmi vysoké úrovni, cd-verze nabízela na svou dobu detailní rozlišení 640x480 a vůbec celé herní zpracování je neobvykle kvalitní, včetně dabingu a základní fyziky prostředí. Hra je mixem žánru střílečky, adventury a rpg, kde rozvíjíte svou postavu pomocí různých implantátů a vylepšení, řešíte logické problémy a puzzly a nakonec bráníte sami sebe před roboty a tvory, kteří usilují o váš život. K tomu máte vysoce rozvinutý repertoár zbraní a obranných prostředků, kdy jeden energetický typ zneschopní každého robota, ale s živými protivníky ani nehne a naopak, nebo si můžete také implantátem dodat nadměrnou sílu, vykašlat se na zbraně a s ocelovou trubkou mlátit okolo sebe. Díky speciálnímu implantátu, který jste získali na začátku hry, je ale dostupná ještě další rovina hraní – u některých terminálů se lze přenést do virtuálního světa, kde poletujete mezi jednotlivými složkami programů, vyhýbáte se ochrannému antivirovému systému a upravujete, co je právě třeba. To má za následek třeba to, že si otevřete dveře do nedostupné místnosti, vypnete dotěrné kamery posílající na vás roboty a tak podobně.

System Shock není naprosto dokonalou hrou, ale rozhodně způsobil neopakovatelný rozruch ve světě počítačových her, přinesl několik nových nápadů a vlil do žil krev jak hráčům, tak hernímu průmyslu (říká se, že vývojaři Half-Life byli System Shockem velmi inspirování). A proto si určitě zaslouží plné hodnocení a místo v pomyslné kronice nejlepších her světa.

Autor: Razputin